Zvyky

Život vesnické komunity se odvíjel v pravidelném rytmu střídajících se ročních období s jejich svátky, jak je přinášel liturgický kalendář. Tyto svátky obvykle mívaly svou oficiální – církevní – tvář a pak tu volnější, ovlivněnou lidovými tradicemi, zvyky a kulturou. Dodnes se řada z těchto zvyků dodržuje, mnohé ovšem už jen v transformované podobě, mnohé byly zapomenuty. Nejvýznamnější jsou svatovavřinecké hody (a následující hodky), tříkrálová koleda, ostatky, vynášení smrtky, velikonoční pomlázka, filipojakubská noc a vánoční obyčeje. Podobný charakter oslav – ovšem častěji intimnější – měly i svátky rodinné: křest, biřmování, svatba, pohřeb. Dodnes je průběh mnohých z nich ovlivněn staletými tradicemi našich předků a v obci dodržován.

Výroční zvyky

Tříkrálové obchůzky se těšily velkému respektu. Děti chodily i do přespolních obcí a obchůzka mohla trvat i tři až čtyři dny (spalo se u příbuzných nebo známých). Koledníci byli obdarováni především koláči a penězi. Hornobojanovští koledníci jsou i hrdiny dojemné povídky bratří Mrštíků nazvané Svatí Tři králové, zařazené do prvního dílu Roku na vsi, kde se Bojanovice skrývají pod názvem Havranice.

Dalším významným obyčejem byly ostatky. Smažily se koblihy a podávaly se s vínem. V pondělí chodily maškarády, v úterý vyhrávala harmonika a buben. Oproti dřívějším zvyklostem se nyní oslavy posouvají na sobotu, neděli, případně pondělí, kdy se pochovává basa.

Smrtka se vynášela až do padesátých let. Zhotovovala se ze slámy, odívala se do starých šatů a na krku měla růženec z vaječných výdunků. Na Smrtnou neděli se šlo napříč celou vesnicí na dolní konec, kde byla u potoka zapálena.

Velikonoční pondělní obchůzka (šlahačka) s pomlázkou – „žílou“ – začínala už ve čtyři hodiny ráno, aby byla děvčata překvapena ještě v posteli. Protože domy nebyly otevřeny tak brzy, každá usedlost se zdolávala z humen. Výjimečné nebylo ani šlehání od děvčat, která na to měla právo v pondělí odpoledne a v úterý.

O filipojakubské noci se za okna, dveře a vrata zastrkovaly větvičky černého bezu, aby dům ochránily proti čarodějnicím. Ten večer se stavějí i májky před dům starosty, učitele, před faru a stárkám.

Hody

Hody představují v Horních Bojanovicích největší událost mezi výročními svátky. Slaví se jednou do roka kolem 10. srpna, na nějž připadá svátek sv. Vavřince, patrona zdejšího kostela. Podle ústní tradice existovaly i hody podzimní – císařské, které se obecně zaváděly koncem 18. století. Na který den připadaly, dnes už ovšem nelze zjistit.

Počátkem července – na němčičské hody – volila chasa za přítomnosti starosty a radních čtyři stárky. Později se od tohoto pravidla upustilo a počet byl různý. Původně se hody slavily tři dny: v neděli, pondělí a úterý. Od padesátých let se slaví jen dva dny – v sobotu a v neděli.

Na ranní mši v první hodový den se stárky dostavovaly ještě se šátky na hlavách, na odpolední požehnání již ve věncích. Taneční místo – plac – byl původně hliněný a upravoval se plevami a pískem. Tančila se polka, valčík a večer mazurka. Tradiční obřadní tance regionu – zavádka, skočná a verbuňk – byly počátkem 20. století již téměř zapomenuty. Zavádkou byla slavnostně uvedena do tance všechna děvčata v obci, počínaje první až čtvrtou stárkou. Děvčata při ní skládala poplatek stárkům, kterým si zajišťovala bezplatný vstup ke všem muzikám v roce. Tato druhá část zavádky se nazývala „skládka“.

Stárkovu pravomoc a hodnost reprezentovalo fedro. S ním přicházeli stárci k máji a zahajovali hody slavností zavádkou. Fedro je brslenová hůl, na níž jsou zdola nahoru strouhány tenké hobliny a nahoře na způsob víchu svázány pentlemi. Pod vích se přivazoval turecký šátek lemovaný krajkami.

Vstupné se na hodech v první polovině 20. století nevybíralo. Vše kryla sóla. Svoje sóla měli přespolní, stará vojna, mužáci, řemeslníci… „Dež belo najaký sólo, třebas mužáci – a nejaké tén svobodné jim do teho vlezl, teho vekázale nebo sfackovale.“ K hodům hrála vždy dechovka. Stejně jako taneční projev se i hudební postupně přizpůsobil obecnému vkusu.

Poslední předválečné hody trvaly jen dva dny. Za války platil zákaz zábav, který ale nebyl striktně dodržován, takže se hody a jiné zábavy pořádaly v lese pod „Štumperkama“ nebo ve stodolách.

V souvislosti s intenzivnějším politickým a spolkovým životem prvních tří desetiletí 20. století přestaly být hody jednotícím prvkem obce a stávaly se prestižní akcí různých stran nebo spolků. Horní Bojanovice zažily v roce 1947 rozkol v hodech mezi lidovci a hasiči. Stárci obou stran chodili dům od domu a zvali na své hody. Tyto obchůzky se od té doby konají dodnes. Hody byly úspěšné a trvaly až do pátku. Zvláště tehdejší školní mládež si pochvalovala, že přebíháním z jednoho konce obce na druhý byla obtížně postižitelná. Za čtrnáct dní po hodech se konají hodky, a to dva dny. Byly financovány výtěžkem z hodů.

Svatba

Nevěstu si původně ženich vybíral po dohodě s rodiči, protože měla být majetkově rovnocenná. Když námluvy dopadly dobře, šli snoubenci na faru ohlásit termín svatby. Před jejím uskutečněním se konaly trojí ohlášky. Svatba se konala vždy v domě nevěsty. Vyklidila se světnice a vypůjčily se stoly a lavice.

Hosté se zvali čtrnáct dní předem. Zvali je ženich i nevěsta. A znovu v neděli před svatbou. V pondělí se sešla mládež a pořádala se svíca. Mládenci chodili po vsi a obcházeli svatebčany.

Ráno v den svatby mládenci odvedli ženicha do domu nevěsty. Zde se podávalo víno, bábovka a koláče. Ceremoniál provázely verše a písně. Odprošovalo se a děkovalo rodičům a poté se svatební průvod odebral na svatební obřad do kostela. Oběd u ženicha býval tradiční – křenová omáčka s hovězím masem. Zahajoval ho starší družba opět verši.

Večer se svatebčané odebrali do hostince, kde byla muzika. Zde čekala chasa s „vynšem“ a byla pohoštěna koláči a vínem. Pozdě večer si svatebčané „odskočili“ do nevěstina domu na večeři (obvykle se podávala zvěřina).

Po večeři se vraceli do hostince, kde se hrálo až do rána. Druhý den obešli novomanželé hosty a zvali je na hostinu, která začala jako oběd a pokračovala do večerních hodin. Podle tradice byli ženich a nevěsta oblečeni v kroji.