Nejznámější lidové pověsti Horních Bojanovic přetiskujeme podle knížky Horní Bojanovice – putování staletími. První z nich – O ztraceném drábovi, je spíše než pověst historická anekdota, a kdoví – třeba je to i pravda. Druhé a třetí vyprávění jsou klasické strašidelné příběhy, jak si je lidé (rádi) vypravovali za dlouhých večerů. 

O ztraceném drábovi

z-bukuvkyPoddaným panského dvora v Horních Bojanovicích se podle dochované tradice vedlo nejhůře za Jana Zikmunda z Bukůvky, jehož úředníci odebírali sedlákům většinu vepřového a hovězího dobytka a přitom citelně trestali ty, kteří si byli stěžovat (ještě za druhé světové války existovaly v budovách panské zahrady zachované vězeňské cely).

Pověst o jednom z panských úředníků zaznamenal Václav Richter :
Bukůvkové se do lidské paměti zapsali nejhůře. Pánové se zde sice objevili jen zřídka, ale ustanovili sem velmi zlého úředníka. Ten byl tak krutý, že se mu lidé vyhýbali, jak mohli. Nejhůře pro ty, kteří mu zkřížili cestu bylo, když měl krutý úředník bičík. Tím tloukl hlava nehlava robotníky na poli a často i tehdy, když šel do vesnice. Děti mu říkaly „čert“. Není divu, jakmile nějaké dítě nebo houfec kluků uviděl si hrát na návsi a překáželi mu v cestě, bez milosti je sešlehal. Místní poddaní si vrchnosti často stěžovali, skládali pokorné supliky, ale stížnosti nepomáhaly. Vrchnost zůstávala vůči jejich prosbám hluchá. Proto se domluvili, že nebudou čekat na potrestání úředníka od vrchnosti, ale že si pomohou sami.

Jednou, když robotníci pracovali ve „Staré hoře“ u velkého lesa, zatáhla se obloha znenadání mraky. Blesky začaly křižovat oblohu a hromy burácely jako v té největší bitevní vřavě. Všichni v čele se zlým úředníkem se utíkali schovat do lesa. Když rachot hromu a déšť ustaly, vyšli po bouři z lesních úkrytů robotníci sami. Užaslým spoluobčanům s radostí vypravovali – a později i své vrchnosti – že v hrozné bouři čert zlého úředníka před jejich zraky sebral a propadl se s ním do pekla. Bukůvkové z Bukůvky tomu sice nevěřili, poslali sloužící hledat do lesa aspoň mrtvolu svého druha, ale hledání, které trvalo několik dnů, bylo zbytečné. Nenašli nic.

Hornobojanovičtí dostali jiného nadřízeného, který byl mnohem mírnější a leccos přehlédl. Zřejmě nechtěl, aby ho také odnesl rohatý. Bylo by to možné, místní robotníci se ještě dlouho po té příhodě na sebe záhadně usmívali a spiklenecky přimhuřovali jedno oko.

O zavražděné mlynářce

lindaV Horních Bojanovicích, tam co je teď obecní smetiště, stával kdysi mlýn. Muselo to být ale už hodně dávno, protože ani ti nejstarší, co ještě žijí, ho nepamatují. Pamatují však, že na tom místě strašívalo.

On totiž v tom mlýně žil jeden bohatý a žárlivý mlynář. Dlouho žil sám, ačkoliv si mnohá dívka dělala zálusk na jeho peníze. Až na stará kolena se zbláznil a zamiloval se do krásné, ale velmi chudobné Kristýnky. Kristýnka nechtěla o starém a ošklivém mlynáři ani slyšet, i kdyby měl peněz sebevíc. Matka však nedala jinak a ubohá Kristýnka si ho musela vzít.

Protože byla zbožná a poslušná, byla mu dobrou ženou. Porodila mu dva syny a vše se zdálo v nejlepším pořádku. Mlynář kvetl i mlýn vzkvétal, ona ta ženská ruka byla znát a kvetla i Kristýnka, když viděla, jak jí synáčci rostou do zdraví a do krásy. Jenže žádné štěstí netrvá věčně. Jednou přišel do mlýna nový chasník, odkudsi zdaleka, až z Čech. Mlynáři se nelíbily jeho „čertovské oči“, jak říkával. Kristýnce se zamlouval, a tak se přimluvila u mlynáře, aby ho ve mlýně nechal. Chyba byla v tom, že se chasníkovi zamlouvala také Kristýnka. Milý mlynář začal žárlit. Marně mu Kristýnka přísahala při všem, co je jí svaté, že jednou slíbila, že bude jeho ženou,a že to dodrží. Mlynář se nenechal ukonejšit. Chasník musel ze mlýna, ale hádky zůstaly na denním pořádku. Mlynář vyčítal své ženě každý pohled, každý úsměv, který věnovala někomu jinému, než jemu.

Jedné noci měl být úplněk. Přesně o půlnoci přišla mračna a zakryla všechny hvězdy i měsíc. Druhý den brzy ráno mlynář odjel do Brna na trh. Asi s ním odjela i mlynářka, neboť ji nemohli nikde najít. Všem to bylo sice divné, protože mlynářka na trh do Brna nikdy nejezdila, ale že bylo před hody, řekli si, že asi jela koupit látku. Přišel večer, přišla noc, přišel nový den. Mlynář nikde.

Přešlo několik dní. Mlynář se stále neobjevoval. Když to trvalo měsíc a dva a tři, cháska si rozebrala, co ve mlýně zbylo a rozutekla se do všech koutů. Mlýn začal chátrat, až zchátral docela. Zůstal jen vysoký topol, „Linda“ zvaný a jméno „Pode mlejnkem“.

Přešla léta. Jednou šla Mařka s Franckem kopat na pole pode mlejnek. Přišlo poledne, i usedli do stínu k lindě a vytáhli něco k jídlu. Jak tak sedí a jedí, zjeví se před nimi paní, taková bleďoulinká, průsvitná a jestli by jí také nedali něčeho zakousnout. „Málo máme, ale dáme“, říká Francek, ulamuje kus ze svého krajíce a podává jí ho. V tu chvíli paní zmizela. Francek s Mařkou se tak polekali, že vzali nohy na ramena a utíkali domů, motyky nechali na poli. Když doma vyprávěli o tom zjevení, všichni se jim smáli: Úpal to byl a ne zjevení.

Až jednou strýc Jordánek vezl lidi do Hustopeče na vlak do Brna, na trh. Zpátky se vracel pozdě, bylo už k půlnoci. Dojede až „Pode mlejnek“, on je tam trošku kopeček, a tu se koně zastaví. Strýc je pohání, švihá bičem, koně stojí jak zařezaní. Je zataženo, ani hvězdička neblikne, měsíc skryt za hustým závojem mraků. Tu se strýci zdá, že pod Lindou je něco bílého, jako ženská postava. Pomalu se ten bílý stín blíží a blíží. Strýc ani nedýchá, neschopen jakéhokoliv pohybu, neschopen prásknout bičem. Hledí na ten bílý bod a najednou v něm poznává to zjevení, o kterém mluvili Francek s Mařkou. Paní se blíží až k vozu a vztahuje na strýce ruku. V ten okamžík vykoukne měsíc z mraků, koně se zběsile rozběhnou, strýc padá dozadu do vozu. Koně zastavují až doma u vrat, pot z nich jen lije a u huby mají pěnu.

Od té chvíle lidé věřili, že „Pode mlejnkem“ straší. Prý tam jednou jeden náramně bohatý, ale tuze žárlivý mlynář za jedné úplňkové noci bez měsíce zabil a zakopal svoji krásnou mladou ženu. Ona se teď zjevuje lidem a hledá vysvobození.

O chlapečkovi

Mnoho místních pověstí v Horních Bojanovicích je spjato s lokalitou „Pode mlejnkem – Podmlénkem“, která se rozprostírá v místě bývalého mlýna a rybníka (Horní rybník). Zde se objevovala světýlka-bludičky, která k sobě přitahovala pocestné. Místo proslulo zjevením bílé paní (žena zavražděna manželem mlynářem) a postavou zvanou chlapeček.

Tato postava se „těšila“ pozornosti hlavně ve 20. a 30. letech dvacátého století, kdy se chlapeček (popř. vodník), ozdobený pestrobarevnými pentlemi, začal v Pomlénku údajně objevovat hlavně v poledních hodinách. Hysterie, především u školního žactva, dosáhla takových rozměrů, že se místní učitelka Lišková rozhodla k ráznému kroku.

Její tehdejší žákyně K. Otýpková na to vzpomíná takto: „Učitelka Lišková měla hodinke, a jak belo dvanáct, tak sme to tam prošmejdile a vona povídá: „Děcka, nebujte sa, toto dělá špatný svědomí, protože žádný strašidla nésá!“

Postava chlapečka však nebyla spojována výhradně jen s lokalitou Podemlénku. T.Jordánek píše: „Byl tu jeden chlapeček. Chytal ptáky. V zimě ochrnul na ruce a v tom mrazu, že se trápi. Pak prý se oběsil ve Strážnici, jak je dole pod Zádvorskýma. Jeho duch se objevuje na různých místech.“.

Postava má zřemě reálné jádro. V hornobojanovické matrice č.2629 lze najít tento záznam o první sebevraždě v obci:
„21.3.1881 spáchal Josef Vymazal, čtrnáctiletý syn chalupníka Josefa Vymazala, sebevraždu oběšením ve Strážnici, pochován hrobařem.“